Jednoho krásného jara, v létě, asi na podzim roku 1988 se sešli zakládající členové kapely v restauračním zařízení na Roztylském náměstí (jmenovitě: Jirka Kouba, Milan Závodský a Petr Hurych) k posezení se zpěvem za doprovodu kytar. Seance se vydařila a tím byl položen základní kámen nové kapely. To jsou první dvě věty, které jsou napsány na první stránce kroniky kapely Spřáhlo.

Historie kapely není nijak nezajímavá, je zaznamenána na více než 200 stranách našich přetěžkých kronik. Kapelou prošlo mnoho muzikantů, někteří se zdrželi déle, jiní byli jenom „na skok“ či „na záskok“. Někteří ovlivnili směr růstu kapely, jiní nepříliš. Velice rád bych zde jmenoval všechny, ale byla by to dlouhá řada jmen a možná že po ta léta se některá ta jména ztratila.

Hrát se začínalo klasicky – jak se většinou s country hudbou začíná – po restauracích, u stolů s pivem a tlačenkou. Spřáhlácké večery byly oblíbené, chodilo na ně čím dál víc posluchačů. Kapela byla složená především ze strojvedoucích metra. Jenže čím víc lidí chodilo, tím méně se muzikanti mezi sebou slyšeli. Vznikaly první plány, jak kapelu ozvučit. Začala nová vývojová etapa. Pro mnohé členy to byla ještě neprošlapaná pěšina.

A nejen aparatura se na základě zkušeností začala rozvíjet. Když se muzikanti začali konečně navzájem slyšet, přišla potřeba zdokonalovat i uměleckou stránku produkcí. Přišla první písnička postavená na hlasech. A po ní další a další. Učili jsme se nové a nové písničky, které dostávaly pevná aranžmá, zakoupili jsme první „mixák“, stavěly se výkonnější zesilovače. Už to nebylo jen přijít do hospody a zahrát si. Bylo nutné myslet na to, jak aparaturu do lokálu dopravit, jak místnost správně ozvučit a v neposlední řadě i na to, jak celý večer programově naplánovat. A najednou jsme už neseděli u stolu, na němž se kymácel „husí krk“ s mikrofonem, najednou jsme stáli na pódiu a naše večery dostaly novou tvář. Tím se kapela trošku oddělila od svých příznivců a mnohé tak ztratila. Ale vývoj byl neúprosný, nezastavitelný. Měnily se podmínky pro naše večery. Časem jsme si ale získali příznivce nové.

A najednou zde byla další novinka: vlastní texty! Zjistili jsme, že hrát stále dokola evergreeny je sice pěkné, ale posluchač by se toho mohl časem nabažit. Začali jsme vybírat méně známé písničky, které jsme přebírali od jiných kapel. Ale ani to nestačilo. Bylo třeba vymyslet něco, čím by Spřáhlo svoje večery začínalo.

A tak vznikl první text na převzatou melodii. Písní „Budem hrát“ vždycky začínáme i končíme naše produkce. Po zdárném úvodu se začaly rodit další vlastní texty. Pak už jen stačilo natočit první desku s názvem „Na poslední chvíli“.

Po zkušenostech ve studiu s Klikem nacházíme Michala Šroubka coby beatového bubeníka, což kapele a rytmu blahodárně prospívá. Sebevědomě obrážíme pražské country stánky, namátkou Rikatádo, Ci5, U Vodárny a nezapomínáme na pravidelné hraní v krčské Harmony. Po odchodu basáka Jirky „Varvaři“ přichází mladá krev a vokální naděje, „Béčkový fíra“ Lukáš Dědič. Jeho školený hlas využíváme v peckách jako „Dávno“ či „Sám doma“. Postupem doby Aleš Tichý a Milan Závodský píší další texty. Dokonce i kapelník si vystřihne svou prvotinu „Rentiér“. S tímto materiálem směle vcházíme do studia Petra Slámy, kde se rodí CD s názvem „Kraj co znám“.

Kapele táhne na třicet let a pod tíhou rypadel ztrácí domovskou Harmony, a s tím i motor kapely. ACS se však nehroutí a nachází Taxmenskou mlátičku Luďka Kodrleho a svatostánek U Papežů, kde naše večery pokračují. Poté nás zasáhla další rána v podobě odchodu basáka Lukáše a zavření restaurace U Papežů a vlastně všech restaurací v době COVIDu.

Po ukončení restrikcí se vracíme na místo činu Na Úlehli, do kačerovské restaurace Melina. Na inzerát pořizujeme basáka Jardu Picka, který následně přivádí Honzu Koptu coby hráče na elektrickou kytaru a mandolínu. Ani přejmenování restaurace na Alfa nám nezabrání zde oslavit 35 let kapely. Naše country večery, zpestřené tombolou, se i nadále konají s měsíční pravidelností.

Z rozjetého vlaku nevystupujeme a držíme se spřáhláckého popěvku „Harmony už nestojí, no my však hrajem dál…“